Ani letos nechyběla již tradiční předvánoční akce, tentokrát s názvem Objasnění záhad Mitajských Vánoc. Vydali jsme se po stopách strýčka, který nám měl kdesi v horách nechat vzkaz, jak takové Mitajské Vánoce vypadají, abychom se mohli přidat k domorodcům a Vánoce s nimi oslavit.
Když jsme ale dorazili na místo, nenašli jsme vzkaz od strýčka, ale od Grinche, který se nám vysmál, že nám věci od strýčka ukradl. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se za Grinchem vydat. Když jsme dorazili do jeho pevnosti, chvíli se bránil, ale nakonec se nám podařilo dostat dovnitř a poté, co jsme mu pomohli zalepit a dát do pořádku jeho zlomené srdce, dopis i dárky od strýčka nám vrátil a radostně se s námi vydal na cestu zpátky.
Strýček nám v dopise vzkázal, že na Mitae slaví v období Vánoc narozeniny tajemné paní Mitae Sizej, s kterou jsme se na svých cestách po Mitae už jednou setkali a byla moc milá a dokázala nám pomoct a uklidnit nás. Z dopisu jsme se také dozvěděli, že svátky se nazývají Kisimusi, proč se slaví a jaké jsou během nich zvyky. Vše je sepsáno v následujícím dopise.
Kisimusi
Kiwira sinouza mumbo sitsva – starým trpasličím písmem napsáno: Odpuštění přináší nový začátek
Za dávných dob se trpaslíkům zachtělo pokladů schovaných v mitajském podzemí. Začali tedy dolovat dlouhé chodby, aby našli smaragdy, safíry a rubíny. Ale mitajská půda je nepoddajná a drahé kameny se v ní dají najít jen těžko, takže trpaslíci pátrali po kamenech dlouhá léta a jen s malým úspěchem. Za ten dlouhý čas jim ubývala trpělivost, ale naopak touha po pokladu jen stoupala, až vyvrcholila v nenávist mezi těmito muži.
Jednoho dne jeden z trpělivých trpaslíků objevil velké množství rubínů. Jeho spolu hledači ale po pokladu toužili také, takže začali spřádat plány, jak se kamenů zmocnit nebo dokonce, jak se šťastného nálezce zbavit.
Vládce podzemí, pán Lalogai, sledoval celé jejich počínání. Z počátku mu dolování trpaslíků nevadilo. Byli ziskuchtivý a on je chtěl naučit trpělivosti a spolupráce. Ale potom jim touha po pokladu zatemnila mysl a začali se mezi sebou nenávidět. Když pán Lalogai viděl, co se trpaslíci chystají udělat šťastnému nálezci, rozhodl se trpaslíky zastavit.
Trpaslíci už hloubili hodně hluboko a jediným zdrojem světla jim byli jejich lucerny. Pán Lalogai tedy poslal vítr, který jim jejich lucerny už nenávratně zhasl. Trpaslíci tak zůstali v hlubinách v naprosté tmě. Žádné drahé kameny jim v tu chvíli nemohli pomoci. Byli ztracení ve tmě a nemohli už dál ve své práci pokračovat. V té chvíli zapomněli na všechny poklady a snažili se vzájemně si pomoci, aby se z té temné hlubiny společně dostali. Zlost pána Lalogaie ale neměla slitování a ani spolupráce trpaslíků ho neobměkčila. Světlo jim nevrátil. Nechal je bloudit ve tmě. Trpaslíci se vzdát nechtěli. Znovu a znovu volali na pána Lalogaie, ale ten jim neodopovídal. Zdrceně tak bloudili podzemím, ve snaze najít tu správnou cestu.
Jednoho dne trpaslíkům už došly zásoby. Věděli, že jejich konec je blízko. Posadili se tedy vedle sebe a jeden z nich začal: “Mý drazí druhové, asi je to moje vina, že jsme se dostali do této situace. Moje touha po bohatství mi zaslepila oči a zapomněl jsem, že přátelství s vámi je přece mnohem víc než nějaké kameny. Omlouvám se.” Na to se ozval trpaslík sedící vedle něj: “Příteli, tak to není. Je to i moje vina. I já jsem jen toužil po smaragdech.” A tu se začali z celého shromáždění ozývat omluvné hlasy. Každý z nich v tu chvíli uznal svou chybu a vzájemně se usmířili.
Najednou se uprostřed nich objevila bílá záře. Byla tak oslnivá, že si museli zakrývat oči. A záře stále sílila až začala dostávat tvar postavy. Před vyčerpanými muži se objevila žena v bílých šatech splývajících až na zem. V ruce držela bílou lucernu, která vydávala tolik světla, až to vypadalo, že září celá její postava. Pak paní promluvila: “Unavení poutníci, odpustit svému druhovi, to znamená nový začátek. Mé jméno je Sizej. Pojďte za mým světlem a já vás odsud přivedu na světlo, k novému začátku vašich životů.” Poutníci následovali Sizejino světlo, které je vyvedlo až na zemský povrch.
Jejich radost z vyvedení z temného podsvětí byla veliká, neustále paní děkovali a chtěli se jí nějak odvděčit. Zaznamenali svůj příběh, aby se i další ziskuchtivý poutníci nedali poklady oslepit. A aby tenhle příběh nikdy nezanikl, vyprávěli ho svým synům.
Na upomínku přiznání svých chyb a následného nového života, který trpaslíkům paní Sizej darovala, přicházejí k ní všichni Mitaičané každý rok, v den jejích narozenin v zástupu s bílými lucernami s dary z jejich úrody. Kolem hlavy si přivazují pruhy látky v barvě, kterou mají Sizejiny šaty. A mezi sebou si taky vyměňují drobné balíčky, kterými vyjadřují, že jim na lidech kolem nich záleží více než na sobě a na svém bohatství.
Na následující vánoční schůzce jsme se vydali s lidmi z ostrova Mitae Kisimusi oslavit. Byli to moc krásné svátky a nakonec jsme se rozhodli mitajčanům předvést divadlo o tom, proč slavíme Vánoce u nás, aby se také dozvěděli něco nového. Vše jsme nacvičili ve scénkách a k představení pozvali i naše rodiče.
Tak jsme krásně zakončili rok 2021. Rok začínal jednotvárně u počítačů, nakonec jsme se ale od května mohli scházet, zažili jsme tábor a spoustu dalších vydařených akcí, a tak se těšíme, co nás čeká v nadcházejícím kalendářním roce.
